1. LGBTQ člověkem jste, protože vaše sexualita je nevyzrálá nebo ve svém vývoji opožděná.
FAKT: Tím, že mladému gayovi otec ukáže „jak se chová správný chlap“ jeho sexuální vývoj nezmění. LGBTQ osoby mohou mít opožděný vývoj v oblasti sexuality, ale to proto, že mu nikdo během jejich dospívání nevěnoval pozornost – společnost vede LGBTQ osoby k tomu, aby svoji sexualitu a city skrývaly, styděly se za ně a nepřijímaly je.
2. Homosexualita vzniká v dětství působením zahlcující, hyperprotektivní matky a chybějicího, emočně distancovaného otce.
FAKT: Matky gay chlapců mohou být více ochraňující, protože mohou vnímat, že chlapec je odlišný („zranitelnější“, méně průbojný apod.), otce naopak jinakost chlapce může vzhledem k genderovým stereotypům odrazovat. Existuje spoustu dětí s hyperprotektivními matkami a distancovaným otcem, které jsou heterosexuální a cisgender.
3. Seznamování dětí s LGBTQ lidmi a problematikou může změnit jejich sexuální orientaci nebo genderovou identitu.
FAKT: Heterosexuální/cisgender dítě se nestane LGBTQ osobou tím, že se setká s LGBTQ člověkem ani tím, že je vychováváno párem složeným z LGBT+ lidí. Naopak se ukazuje, že to posiluje toleranci dítěte k odlišnostem.
4. Sexuální zneužívání v dětství může z člověka udělat LGBTQ osobu.
FAKT: Pokud někdo vyhledává homosexuální vztahy či pohlavní styky po sexuálním zneužití, jde o způsob vyrovnávání se s traumatem, nikoliv o změnu orientace. Je třeba léčit trauma, ale zároveň respektovat aktuální prožitky dané osoby.
5. Může být zabráněno tomu, aby se někdo stal LGBTQ, nebo může být z této identity „vyléčen“.
FAKT: Z homosexuality ani nonkonformní genderové identity nelze „vyléčit“, nelze „vychovávat k heterosexualitě“ (např. odebíráním určitých hraček). Každá taková snaha vede u LGBTQ dětí k prohloubení depresí, sníženému sebehodnocení a sebevražedným pokusům.
6. Lidé si svoji orientaci a identitu vybírají či jí můžou změnit.
FAKT: Identita a orientace jsou s vysokou pravděpodobností vrozené podobně jako temperament (nejspíš na podkladě epi/genetických a hormonálních mechanismů). LGBTQ člověk může něco „hrát“, snažit se přizpůsobovat nárokům okolí, ale to nezmění skutečnost, že je LGBTQ. To, že se žena vyoutuje jako lesba v 50 letech neznamená, že předtím byla heterosexuální. Orientaci a genderovou identitu nelze vlastní vůlí změnit.
7. Během dospívání se člověk „může rozhodnout“ o sexualitě a genderové identitě, dítě dostane „druhou šanci“ na to být heterosexuální nebo cisgender.
FAKT: I když teenageři experimentují v sexuální a genderové oblasti, neznamená to, že se během puberty změní, ale pravda je ta, že nacházejí „sami sebe“, objevují něco, co je jejich součástí (byť doteď třeba jen v zárodku).
8. LGBTQ odkazuje výhradně k sexuálnímu chování.
FAKT: Být LGBTQ zdaleka není jen o sexuálním chování, ale jde o mnohavrstevnou zkušenost – mimo sex jde o přitažlivost k určitým osobám, budování a udržování vazeb, jde o identitu – emoční, mentální, spirituální a sociální. Konkrétní chování je jen odnoží vycházející z celku osobnosti.
9. LGBTQ nejsou osoby, ale „alternativní životní styl“.
FAKT: LGBTQ nejsou „alternativní“, LGBTQ lidé tu byli, jsou a budou, jejich existence i jednání je běžná věc. Od dětství je lidem říkáno, že být LGBTQ osobou je nenormální a náročné, ale ve skutečnosti je daleko náročnější (přinejmenším v tolerantnějším prostředí) hrát jako neheterosexuál heterosexuála nebo jako jako transgender člověk cis-člověka.
10. Neheterosexuální vztahy netrvají dlouho.
FAKT: LGBTQ vztahy mohou přetrvávat i přes překážky v oblasti práva, náboženství, někdy i rodiny partnerů. Udržují se stejnými mechanismy jako heterosexuální vztahy – dobrou komunikací, akceptací partnera a respektem k vzájemným odlišnostem.
(Volně podle knihy LGBTQ Clients in Therapy od Joe Korta zpracoval Miroslav Šubrt)