Následující příspěvek reaguje na „Vyjádření k Deklaraci podpory lidí v rámci genderové, sexuální a vztahové
diverzity„, kterou sepsali členové ČMPS Jan Čapek, Jiří Dan, Zbyněk Galvas, Jaroslav Šturma (členové sekce ČMPS psychologie náboženství) a byl publikován v 12/2021 Zpravodaji ČMPS na str. 17.
Deklarace při nejlepším vědomí a svědomí, tedy odborných znalostech a zkušenostech reflektuje soudobý stav poznání v oblasti genderové, sexuální a vztahové diverzity. Je podložena odbornými zdroji, doporučenými postupy a mezinárodní spoluprací odbornic*odborníků v této oblasti. Byla vytvořena jako alternativa k morální panice v médiích i reakcím části odborné veřejnosti. Byla myšlena jako pozitivní proaktivní krok zastání se identifikované ohrožené skupiny a podpory dobré praxe, včetně podpory síťování těch, kdo se této tematice odborně věnují, či prostě hledají informace, zkušenosti a chtějí se zasadit o změnu pro tuto ohroženou skupinu a celou společnost (tak, jak na to to ve svých Doporučených postupech apeluje Americká psychologická asociace).
Deklarace je i podnětem k diskuzi, kterou kolegové takto svým vyjádřením využívají. Lze si nevšimnout, že reagují kolegové ze sekce náboženství. Lze uklidnit, že přístup tzv. informovaného souhlasu (v otázkách tranzice), nespočívá v ponechání dětí a nezletilých bez orientace, vedení a pozitivních vzorů, ale lze říci, že naopak. Platforma (Queerpsychologie.cz) apeluje na to, aby lidé působící v pomáhajících profesích měli především zvědoměny své představy a postoje k takto osobní tematice, jakou je sexualita a genderová tematika – postoje, které jsou zásadně ovlivněny osobní normou a společensko-historickým kontextem. Dobrá praxe má poskytnout respektující poradenské a terapeutické vedení a nabídnout pestré možnosti mimo normativní medicínský rámec, který v ČR převažuje: jeho součástí je např. představa, že tranzice stojí na medicínské, a to konkrétně chirurgické proměně těla (jak se i z reakce kolegů může zdát – přestože děti a dospívající takovéto zákroky prakticky podstupovat nemohou), pak také nucená sterilizace, respektive kastrace, jako podmínka uznání úřední změny pohlaví, která je dlouhodobě kritizována a novela zákona dlouho blokovaná (nicméně k tomu se kolegové ve svém zájmu o trans dospívající nevyjadřují). Pro změnu či obohacení přístupu k trans osobám hovoří především empiricky podložené zkušenosti (konzistentní a mezinárodní) o tom, že právě podpora hormonální terapie a sociálního uznání identity vede k zásadnímu snížení suicidality a dalších patologických jevů, přičemž v dospělosti takoví jedinci vykazují fyzické, duševní, sociální a duchovní zdraví přinejmenším srovnatelné s jejich vrstevníky*vrstevnicemi. Faktem je, že to, co pro mnohé odborníky*odbornice je zvláštností a nezvykem, pro jiné je právě onou „přirozenou daností“. Proto také vznikla Deklarace a zformovala se Platforma, jako vyslyšení potřeby lidí pracujících s lidmi v rámci zmíněné diverzity právě po pravdivých a komplexních informacích a zkušenostech z dané problematiky, navázaní spolupráce a vzájemného naslouchání. Jedním ze zásadních vodítek je přitom také respektující naslouchání právě dotyčným lidem, dětem a dospívajícím. Stále v médiích i od odborníků a odbornic zaznívá evidentní znevažování jejich identit, zkušeností a potřeb. Tedy něco, co bylo jednoznačně identifikováno jako zásadní negativní vliv podporující projevy menšinového stresu.
Ohledně hormonální terapie, je také na místě vycházet z empirických podkladů, než z toho, čemu jsme ochotni věřit. Je fakt, že ne všechny děti a dospívající postupují v tranzici lineárně, ne všechny využívají hormonální terapii, nebo v ní vytrvají. To podporuje apel, že přístup by měl být individuální, nenormativní a otevřený. Nicméně nic z toho není důkazem patologie či iatropatogenních intervencích, poškození apod. Nic z toho není důkazem, že např. hormonální terapie má být upírána. Dle odborných zkušeností mnoho dětí a dospívajících se projevuje nějak pestře ohledně své genderové identity, orientace, respektive sebevyjádření. Zároveň zkušenosti hovoří o tom, že takoví jedinci mívají jasno v tom, zda jde právě o pestrost jejich vyjádření, či projev jejich identity. A potřebují bezpečné místo, kde v rámci podpory, poradenství či psychoterapie se v tomto mohou zorientovat, pokud v tom jasno nemají. Aniž by bylo jejich prožívání zpochybňováno či patologizováno a stigmatizováno. Snaha pomoc, podpořit, ochránit a neuškodit by neměla maskovat naše vlastní pochyby, nejistoty, obavy a domněnky.
Jako vodítko můžeme využít naši kulturní a odbornou zkušenost s „homosexualitou“. Svého času tento diskurz byl veden stejně, jako se nyní vede ohledně genderové identity. Bylo varováno před traumaty, zneužitím, nevhodnou rodičovskou péčí apod. Bylo varováno před nápodobou, vlivem médií a nesprávnou výchovou. Dosud někteří lidé z odborné veřejnosti otevřeně neuznávají např. bisexualitu. A neheterosexualita je mnohdy implicitně přeci jen vnímána jako něco „ne přirozeného“. Ukázalo se, že tento přístup reflektuje více naše vlastní představy, stereotypy či předsudky, než projev starostlivosti vůči reálnému ohrožení gayů či leseb. V současné době je mnohými státy tzv. konverzní terapie výslovně zakázána. V případě genderové identity přitom diskurz je ve stejné dikci a už jen to by nás mělo upozornit na rozvahu, zda se historie jen neopakuje.
Segregace toalet na základě genderu s odůvodněním, aby se nenarušovala intimita a práva „ostatních“ dětí, pak vyznívá stejně, jako svého času segregace na základě rasy, etnika apod. Je ironie podporovat práci s dětmi a ošetřit jejich traumata a zároveň je nutit do společenských situací, které, jak víme, traumatické mohou být. Situace, kdy se žák identifikuje jako heterosexuální muž, má mužskou sociální roli, mužské jméno, mužský vzhled a bude chodit na toalety s žákyněmi, nebudí dojem prospěchu vůči nikomu. Přitom v praxi školy mívají toalety např. pro studující se speciálními potřebami (které nejsou děleny dle genderu), nebo zvolí jiný kreativní přístup. Na místě je tedy inspirovat se příklady dobré praxe a školy podporovat. Vycházet z doporučených postupů a zkušeností (není mi známo, že by základní školy zřizovaly pohlavně smíšené toalety, neznám žádnou – naopak znám ty, kde jsou takto – zbytečně – separované i šatny – kde se děti přezouvají).
Je sice trochu prekérní formulovat, že literatura uvedená k Deklaraci je „jednostranným výběrem“ (není jiný český výzkum trans osob v ČR, je zde soudobá literatura renomovaných profesních společností aj. – vše dostupné online a otevřené diskuzi), ale samozřejmě je na místě diskuze, kritický přístup a sdílení nových informací. Nejspíš se ukáže, že jde jen o nuance, jak z výše uvedeného textu snad vyplývá. Zároveň, se vší úctou, mám potřebu upozornit, že vždy jde najít literaturu podporující ten či onen „rozdílný pohled“ (např. nejdeme spoustu publikací varujících před homosexualitou a stejnopohlavními rodinami). Klíčové je, že nemá jít o podporu toho či onoho pohledu, ale vytváření pohledu na základě empirických dat, zkušeností a respektování odborné úrovně poznání. Včetně toho, že od 1. 1. 2022 již „transsexualita“ jako diagnóza neexistuje, tematika genderové identity byla vyřazena z oblasti duševních poruch a je nyní v rámci oblasti sexuálního zdraví jako „genderový nesoulad“ předřazena tematice těhotenství. Dovolím si znovu jako vodítko nabídnout problematiku „homosexuality“, respektive přístupu k ní, protože téma genderové identity ji kopíruje.
Řekne-li někdo, že venku prší a jiný že ne, můžeme mít jiný názor (možná se setmělo, možná se nám zdá, že slyšíme déšť, možná jsme se právě vrátili zvenčí a pršelo tam…). Odborník*odbornice je pak ten, kdo se má podívat z okna a zjistit, co z toho je pravda.
Mgr. Jiří Procházka, jeden z iniciátorů vzniku Platformy lidí působících v oblasti genderové, sexuální a vztahové diverzity (Queerpsychologie.cz)
poradenský psycholog a psychoterapeut, tajemník Prezidia Asociace manželských a rodinných poradců ČR, člen Genderové expertní komory ČR a České asociace pro psychoterapii
leden 2022